Les Baux-de-Provence

Provence, česky Provensálsko, plným názvem Provence-Alpes-Côte d'Azur, je přenádherná země provoněná levandulí a jinými bylinami v samém jihovýchodním cípu Francie. Jste-li tu jako turista, máte čas na všelijaká zamyšlení a úvahy. Jednu z nich jsem pojmenoval Baux.

Z jihu je tato země omývaná Středozemním mořem a místa, kde se moře a souš dělí o panství, se trefně nazývají Azurové pobřeží. Její součástí jsou i alpské vrcholy dosahující výšky přes 3 000 m, které daly vzniknout úžasnému Národnímu parku Mercantour. Na východě sousedí Provence s Itálií, která o tuto oblast v minulosti často válčila a dala ji název: (italská) Provincie. Vedle azurového moře a hor přitahuje pozornost návštěvníků úžasné víno, parfémy, příroda a bohatá historie.

Obr. 1: Zastávka na cestě do Francie byla italská Cremona. Na obrázku je 112,7 m vysoká zvonice katedrály Nanebevzetí Panny Marie.

Do Provence bych jen tak nedostal, nebýt skvělé ostravské party jogínů, kteří tu uspořádali výjezdní cvičení, zkombinované s poznáváním. Děkuji za příležitost nejen účastnit se cvičení, ale také nasát pozitivní, mírumilovnou a svobodomyslnou atmosféru tohoto setkání. Kromě cvičení s meditacemi byl zájezd prosycen i starobylou architekturou. Po krátké zastávce v italské Cremoně (Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a její 112,7 m vysoká cihlová zvonice Torrazzo) to byl Avignon a jeho Papežský palác, akvadukt Pont du Gard, Saint-Rémy-de-Provence (rodiště Nostradama) a další zajímavosti.

Obr. 2: Avignon. Část areálu Papežského paláce se zvonicí s pozlacenou sochou Madony.

Zdánlivě okrajová byla návštěva vesnice Les Baux-de-Provence se zříceninou starobylého hradu. Když jsme k ní dorazili, právě tam mířil vrtulník čínské princezny a vstup na hrad Baux byl uzavřen. Proto jsme odebrali na prohlídku nedalekého antického města Arles, které však bylo také právě uzavíráno, opět kvůli čínské delegaci. Ta mířila přesně tam, co my, tedy do místního románského kolosea, amfiteátru, atd. Nezbývalo než si místní pamětihodnosti prohlédnout většinou jen zvenku... Na hrad Baux, v jehož blízkosti byla poprvé objevena ruda (pojmenovaná bauxit), ze které se vyrábí hliník, jsme se vrátili, až když princezna odlétala.

Obr. 3: Zřícenina hradu Les Baux-de-Provence, která po odletu čínské princezny byla zpřístupněna pro turisty. .

Turisté, kteří se sem dostavili, dostali slevu za „potíže“ s princeznou, což se týkalo i naší výpravy. Správa hradu byla vlídná i k obchodníkům a stánkařům, kterých v těsném podhradí byla snad stovka. V celé Province se zdálo, že prodavači a obchodníci, včetně uličních trhovců, mají přednost nejen před supermarkety, ale dokonce i před princeznami. Konkrétně na hradě Baux byly jejich obchůdky v provozu i během čínské návštěvy. Možná i proto, aby se návštěvníkům před zavřenou bránou na hrad lépe čekalo a neodjížděli.

Obr. 4: Pohled z jedné z vrcholových partií hradu Baux. .

Je zbytečné pátrat v mysli, který český hrad, natož venkovský, dokáže podobně „fungovat“. To znamená lákat podobné množství návštěvníků a služeb jako hrad Baux. V obchůdcích jste mohli levně zakoupit skoro všechno. Pohlednice, známky, ovoce, zeleninu, nápoje, kávu, zmrzlinu, jídlo, oblečení, boty, upomínkové předměty, mapy, sluneční brýle atd. U nás, snad krom pražského hradu, na nic podobného nenarazíte. A co se týče živnostníků těm už zvoní hrana a trčí na neoficiálním seznamu svobodomyslných a tedy nepohodlných lidí, které je třeba vehnat do otroctví, dnes už samozřejmě „láskyplného“. Na hradě Baux byly k vidění ukázky toho, jak jak si válečníci po bitvě vyřizovali účty. Poražení byli v lepším případě podřezáváni, shazování do skalních srázů, v horším případě krutě mučeni. Většina se války účastnila nedobrovolně a byli krutí ke stejným lidem, jako byli oni sami.

Obr. 5: Pohled na "servisní" městečko pod vrcholovými partiemi hradu. V současnosti je obchůdky s občerstvením a dalším nejrůznějším zbožím. .

Nevím, jestli se lidstvo (do něhož nepočítám vrcholové politiky a úředníky) někdy poučí a všeobecně odmítne nechat se otrocky verbovat do válek a navzájem se zabíjet, zatímco politické a úřední špičky budou kdesi jednat a zašívat se. Záleží to lidské svobodě a svobodomyslnosti, kterou dnešní politici zašlapávají. V Provensálsku, kde lidé pěstují komunikaci a obchod, chápou význam tohoto jednání zřejmě lépe, než u nás. Za sebe bych si přál, aby duch malomyslného válčení opustil alespoň české stavebnictví. A vítězila v něm svoboda výběru před otrockými direktivami, nařízeními a tresty.

Obr. 6: Ukázka, jak vládnoucí struktury instruovali poddané, aby se navzájem zabíjeli. Dnešní politici, z nich mnoho pod hloupou záminkou přelidnění také plánuje válku, by vydávali ještě odpornější instrukce. .

Jiří Hejhálek